Focení panoramat pomocí světelného nezacloněného teleobjektivu v sobě má určité problémy. V principu má tento postup své oprávnění pokud nám jde o zvýraznění určité oblasti a hluboké rozostření bodů nacházejících se mimo tuto oblast. Problém je mimo jiné v tom, že postupným otáčením fotoaparátu se rovina ostrosti otáčí, tedy se mění a ve skutečnosti aproximuje povrch koule. S ohledem na dlouhé ohnisko, by však změny neměly být mezi jednotlivými fotografiemi výrazné a pásmo ostrosti tak může na sebe navazovat. Zásadní je během pořizování panoramatu neměnit vzdálenost, na kterou je zaostřeno.
Výsledná složená fotografie pak může mít charakter snímku na velký formát čipu, která je ekvivalentní fotce na běžný čip, ale s objektivem prakticky nerealizovatelně vysoké světelnosti. Asi nejvýrazněji se tento postup projeví při focení objektů o velikosti postav, kdy již vytvořit širokoúhlou fotku pomocí klasického širokoúhlého objektivu vede k tomu, že je dost zaostřené i pozadí.
Rozostření bodů mimo rovinu ostrosti je přímo úměrné průměru clonového otvoru objektivu, a ten se vypočítá pomocí vzorce d=f/c, kde d je průměr clonového otvoru, f je ohnisková vzdálenost a c je clona. Protože se velmi těžko konstruují objektivy s malým c, a to zejména širokoúhlé, tak lze velkých d docílit hlavně pomocí velkého f. K širokoúhlému záběru se pak dostaneme právě technikou skládáním panoramatu.
Jedním z objektivů mající velký clonový otvor je např 70-200/2.8. Při ohniskové vzdálenosti 200 je d=200/2,8=72mm.
K těmto úvahám mě vedl článek
Brenizerova metoda panoramatických snímků
a shlédnutí vystavených fotografií i na